Co mě baví, těší i trápí

Čikitka je dnes už dospělá svérázná kočičí dáma. Ujali jsme se jí, když nám vytrvale a nad míru žalostně pár dnů mňoukala u domu. Mohly jí být asi dva měsíce. Sice jsem se po dvou předchozích smutných pokusech o "adopci" opuštěného kotěte nechala slyšet, že TOHLE už  nikdy ne, ale "never say never" .  A tak se dcera s mým souhlasem vydala pro kočičího sirotka. Přinesla tvorečka, kterému jsem, upřímně řečeno, moc šancí na záchranu nedávala.

Paní doktorka na veterině nasadila Čikitce antibiotika a další léky, my se postaraly o pečlivé krmení a zázrak se přece jen dostavil. Vyzáblinka se zakulatila, i kožíšek jí zkrásněl, a kočička se měla prostě k světu. Záhy jsem zjistila, jak obrovský je rozdíl mezi psí a kočičí povahou . Kočku opravdu nelze vychovat podle svých představ - je svá a svá taky zůstane, děj se co děj. Číču musíte mít hodně rádi, abyste se dokázali přenést přes nějaké ty drápance ( mám na mysli spíš ty na nábytku, než na rukou ), převrácené květináče, ožižlané kytky a v době kočičího dospívání i přes - jaká hrůza - značkování těch nejnepříhodnějších míst.

No, všechny výše uvedené trable snad už máme za sebou - od značkování odpomohla kastrace, která Čikitu trochu i zklidnila. Ovšem vynalézavá kočička nám dokázala zpestřit život ještě jedním výjimečným a nezapomenutelným zážitkem. Nevím už přesně, jak byla tehdy stará, ale určitě měla ještě blíž ke kotěti než ke zralé kočce.

Protože každá kočka miluje posezení v okně a my sídlíme v šestém patře, dávali jsme si zatraceně pozor, aby okna nebyla otevřená, maximálně tak na malou škvíru. Přesto jednoho rána kočka nikde nebyla. Nejdřív jsme si mysleli, že je někde zalezlá a dospává, později jsme znervózněli a začali ji usilovně hledat. Marně. Okno v ložnici bylo nepatrně pootevřené, ale i když už jsme pomysleli na nejhorší, pohled dolů nám žádnou děsivou podívanou neskýtal. Pro jistotu jsme sešli dolů. V záhonku pod kuchyňským oknem ležel nehybný černý kožíšek. Kočička pravděpodobně vypadla z okna v ložnici, ale z posledních sil se doplazila za roh do zmíněného záhonku. Neměli jsme odvahu se jí dotknout, ale na oslovení se váhavě a s žalostným nářkem zvedla hlavička. Opatrně jsme ji vzali a fofrem ujížděli na veterinu.

Po důkladném vyšetření nám sdělili, že Čikitka měla obrovské štěstí, protože se jí ani při pádu z takové výšky téměř nic nestalo. Zpravidla prý kočičky v podobných případech utrpí zlomeniny čelistí, nebo mají vážnější vnitřní krvácení, ta naše to naštěstí odnesla jen značně bolestivými naraženinami. Píchli jí analgetika, ale i tak se pár dnů pohybovala jen obtížně, pomalu a určitě s bolestí. Po pár dnech začala toužebně pokukovat po místech, na kterých ráda polehává a kam je ovšem třeba vyskočit. Zprvu setrvala u pokukování, skok jí bolest ještě nedovolovala, ale po dalších asi dvou třech dnech bylo vyhráno. Hup, a Čikitka zas kralovala na okraji vany a postupně si troufla výš a výš .  

Čikitka

Rozárka - černobílá toulavá kočička, přibíhající pravidelně k našemu domu. V raném věku přišla o oko, ale i přes tenhle hendikep skvěle loví myši. Byla zvyklá na dlouholetou přízeň jedné naší sousedky, díky níž přežívala kruté zimy. Pani sousedka se bohužel odstěhovala, s Rozárkou se loučila nerada a s těžkým srdcem. A tak mě moc těší, že se nás nakonec v domě našlo hned několik, kdo se snažíme "osiřelé" kočičce trochu ulehčit její nelehký život. 

Je plachá a bála se foťáku...

Zrzeček - krásný, asi velmi mladý kocourek. Údajně někým přinesen k nám do ulice a ponechán osudu. Na rozdíl od svérázné Čikitky a poměrně plaché Rozárky je až nezdravě důvěřivý a přátelský. Velmi brzy si zapamatoval, že mu nosíme něco na přilepšenou, takže když teď venčíme pejsky, projevuje nám nesmírnou náklonnost ( nebo vděčnost? ) a chodí s námi v závěsu. Mnohdy absolvuje i celou procházku. 

Nechtěl se fotit, ale nakonec... :-)