Jak jsem měla dobrý úmysl
Trolejbus č. 60 přijel na čas a dokonce ještě v Děčínské oplýval pár volnými sedačkami. Usadila jsem se a pohledem přejela po pár nejbližších spolucestujících. Přes uličku seděla paní vyššího věku a v náručí držela pejska. Psík k ní důvěřivě tiskl hlavu, paní ho občas pohladila a trolejbus si to šinul přes most do centra města. U nádraží se paní zjevně chystala vystoupit, takže začala pejska vymotávat z vodítka, které se kolem něj v průběhu cesty a mazlení trochu obtočilo. Pak psa postavila na zem a já si všimla, že vodítko se mu pořád ovíjí kolem nohy. "Ještě je zamotanej", pravila jsem směrem k paní a pro jistotu jsem ještě i ukázala rukou na psa na podlaze. Paní se zatvářila nechápavě, zjevně špatně slyšela. Zopakovala jsem větu hlasitěji a doprovodila ji znovu stejným - jen tentokrát už výraznějším - gestem. Na to se paní nevěřícně zadívala na podlahu, sehnula se, sebrala odtamtud kus nějakého humusu a s užaslým výrazem a otázkou:"TOHLE?", mi ten fujtajbl podala.