Čtvrtky s Emou :-)
Tak mi byly přiděleny Emačtvrtky. V reálu to znamená, že vždy ve čtvrtek kolem desáté uháním dolů k nábřeží, převezmu kočárek s holčičkou a zhruba do jedné se převtěluji do české Mary Poppins ;-).
První čtvrtek nám moc nevyšel. Předpověď slibovala oteplení, ale jako napotvoru právě ve čtvrtek se spustil déšť se sněhem a teplota vzduchu té čině zdatně sekundovala. Kočár jsem přebírala s ujištěním, že "Ema ještě nespí, ale za chvíli usne, neboj..." Nebála jsem se. Trpělivě jsem vozila mimi po liduprázdném nábřeží. Zamračená a plačící obloha měla nejspíš vliv i na mrně - mlelo sebou, nespokojeně na mě kvíkalo a i když jsem vyzkoušela všechny dcerou doporučené finty, spací výsledek byl nulový. Kabát na mně pozvolna těžknul a já stále přidávala do kroku, doufajíc, že rychlou jízdou Emu udolám ;-). Kapky deště se mi na obličeji co nevidět smísily s kapkami potu a to vše ze mě stékalo i s make upem. Pro původně bílý kabát ideální stav... (Na co jsem se ráno před zrcadlem snažila vytvořit čupr babičku?) Konečně se dostavila kýžená chvíle - dítě si ještě nespokojeně houklo a najednou bums, hlavička se skulila ke straně kočárku a pusinka, ucpaná nezbytným dudlíkem, ztichla. Bůh Hypnos budiž pochválen :-).
Drobný déšť neustával, ale aspoň jsem mohla zpomalit chůzi. Z jednoho konce nábřeží na druhý, zpátky a tak pořád dokola. Po dvou hodinách jsem - promrzlá na kost - závistivě pokukovala po Emině fusaku a litovala, že nejsem menší a ještě menší. Konečně se z kočárku ozvalo do růžova vyspinkané miminko a mohly jsme uhánět k domovu.
Další čtvrtek byl teplejší, Ema se mnou sice dlouze bojovala, vystrkovala nohy z fusaku a zcela postrádala smysl pro povinnost (= pro spaní 
), ale přece jen prohrála. Dvě hodiny chození po nábřeží jen tak by byla docela nuda, naštěstí je kolem na co koukat a čím se kochat. Lanovkou na Větruši se sice zrovna nekochám (při pohledu na ni zuřím, odhodlaná se s ní nikdy nesvézt), ale labutě, kachny, potápky a další vodní ptactvo je vděčným předmětem pozorování. Překvapilo mě, jak "ukecaní" jsou kačírci ;-). Na rozdíl od svých skromných a tichých samiček neustále štěbetají. Protože je lidi chodí často krmit, jsou poměrně ochočení a někdy jdou kus v závěsu za mnou, asi ve snaze vymámit i ze mě nějaký žvanec. Labutí bývá u nábřeží pět. Tři hned u Benešova mostu, další dvojice pak pod střekovským nádražím. Nejúžasnější pohled je na letící labutě, obzvlášť když pak předvedou ještě i přistání na vodě. Trojice přistává jak jeden muž, ve stejném okamžiku všichni ptáci dosednou na hladinu a úplně shodně protřepou ocasní brka. Potápky jsou roztomilé, když zrovna dělají čest svému jménu a potápějí se. Bavilo mě pozorovat jednu potápku (skoro bych se vsadila, že i ji bavilo pozorovat mě), která na mě vždycky jukla, nejspíš aby se ujistila, že se fakt dívám, a šup - celá zmizela pod vodou. Mohla jsem si oči vykoukat, pátrajíc, kdy se zas ta potvůrka objeví, a teprv po chvíli mi došlo, že už mě pár vteřin pozoruje z úplně jiného místa, než kde se ponořila. Ema spala jako zabitá :-).
Vodní ptactvo pod Benešovým mostem
Následující čtvrtek se vydařil na jedničku s hvězdičkou. Počasí skvělé, sluníčko, teplo. Dítko ani nemuklo a propadlo se do snů téměř okamžitě. A tak jezdím po nábřeží, pozoruji známou scenérii, známé i neznámé tváře. Jsem tak zodpovědná babička, že pod železničním mostem se nejdřív pořádně rozhlédnu, a pokud se snad blíží dunící vlak, otáčím kočár a prchám od dunění pryč ;-). Vyhýbám se i štěkajícím psům a hlučící školce.Zřejmě i proto Ema spí už druhou hodinu. Musím si vymyslet novou zábavu, ostatně na alzheimrovskou prevenci není nikdy dost brzy ;-). Fajn, tlačím kočárek a přitom...si opakuji druhé mocniny :-D. Až do dvaceti. Kde si nejsem zpaměti jistá výsledkem, násobím z hlavy. Emička se probouzí, už máme nacvičený další postup.
To jsou ti upovídaní kačeři :-)
Zavezu ji domů, vykutám z kabátku, svetru, kaťat a jdeme na přebalení. Holčička je odpočinutá a plná energie. Honem se musí něčím zaměstnat, jinak nad čistými plínami nezvítězím (mele se, zvedá se, otáčí se, kope...). Umělohmotná lahvička s dětským pleťovým mlékem ji zaujme, hraje si s ní a zkoumá, takže celá akce končí přebalenou čisťounkou Emčou. A jde se baštit. Eminka je usazená ve svém chodítku,chodítko pevně přišlápnuto mojí nohou a lžička s přesnídávkou míří do hladové pusy. Chválím mrně, jak pěkně papá a to se mi okamžitě vymstí. Ema vcucne obsah další lžičky do hubinky a PFFFF! - našpulí tvářičky a řádně prskne. Hubuji, a malý obličej nabírá k breku. (Ale od té chvíle neprskla.) Po konzumaci přesnídávky se snažím z nás obou očistit její pozůstatky, ale jahodové skvrny jsou odolné ;-). Nabízím Emě k žižlání piškot. Chutná jí a ochotně jich sežižlá hned několik. Piškotové drobky jako připomínku těch hodů si z džín seškrabuji ještě v autobuse cestou domů :-).
Když se napapám, jsem taky k sežrání ;-)
A je tu další společný čtvrtek. Obdržela jsem Emu už spící. Má celou hlavu schovanou pod bavlněnou plenkou, prý se jí tak dobře spí - asi je přidušená? ;-) Zvětšuji náš dosavadní akční rádius a tentokrát vozím až k novému mostu. Je hezky, počasí nám přeje. Potkávám jiné prarodiče a rodiče s drobotinou. Jeden přátelský chlapeček se ke mně přibatolí a ukazuje mi plyšovou žirafku. Když hračku pochválím, namíří prst na kočárek a říká, že je tam mimi. Pak ale zvědavě nahlédne do sporťáku a fascinovaně zírá na Emču-mumii. Mumie utěsněná plenkou spokojeně spí, tedy nejspíš, mohu jen odhadovat z toho, že se zatím nemele a neozývá.
Zabroukání se ozve po jedenácté hodině. Nakukuji do kočárku a vida! Mumijka si strhla plenku z hlavy a mžourá na svět. Obdaří mě nejkrásnějším úsměvem, kterému vzápětí podlehnu a vysvobodím holčičku ze zajetí kočáru. Chyba! Se zájmem sice sleduje loď na Labi, ale když chci těch 9kg znova naaranžovat do kočáru, následuje nesouhlasný křik. Nakonec se dobereme kompromisu, kdy Emu postavím do kočárku čelem ke mně a k rukojeti. Statečně se drží a v téhle pozici dodrandí až domů :-). Zvládly jsme všechno a už se těšíme na další Emačtvrtek :-).