Elinka a Ďáblík
Elektrické vozítko dostalo okamžitě přezdívku Ďáblík. Druhý malý čertík Elinka na něm může oči nechat a jízdu na Ďáblíkovi přímo miluje. Pyšný děda ji občas naloží a kousek sveze, což dítko kvituje s pusou od ucha k uchu.
Na zahradě se usilovně buduje bazén. Svépomocí, těžce, dlouho. Dorazil několikátý kontejner se štěrkem. Po vzájemné dohodě tentokrát štěrk nevysypán, obrovský kontejner ponechán na zahradě i s obsahem. V nedělní odpoledne všichni zmoženě padneme k zasloužené kávě, sedíme kousek od hluboké jámy, která se zatím podobá bazénu jen hodně vzdáleně. Elinka se obdivuhodně vyškrábe na Ďáblíka a vtom.... Proboha! Pohotovostní poloha! Dítko se zručně chytí řídítek, ještě zručněji jimi otočí a zprudka vyrazí kupředu. Rychlý rozjezd ji vyburcuje k jedinému - ve snaze udržet se "v sedle" se chápe řídítek ještě pevněji a netuší, že Ďáblíka tak pohání víc a víc. Současně s Ďáblíkem vyrážejí opřekot kupředu i oba zbledlí rodiče. Ďáblík míří rovnou na obrovský kontejner a všichni křičíme na dávno vyděšenou řidičku, ať se hlavně DRŽÍ!!!!! V poslední chvíli rodiče zachytí jak splašeného oře, tak malou jezdkyni. Dcera s úlevou tiskne užaslou akrobatku k sobě. Je naprosto v pořádku. Tedy ta malá. Velká po chvíli obhlíží nohy plné naskakujících modřin, sem tam je vidět krvavý šrám. Zeť pomlácen taky slušně. Něco jim způsobily překocené těžké židle, z nichž bleskově vyletěli na záchrannou akci, něco má na svědomí krocení rozjetého Ďáblíka. Najednou se ozve Elinka. "Já jsem se bála!", oznámí tklivým tónem. Všichni si vyměníme pohledy a jako jeden muž odpovíme:"No... To my taky, Elinko!"
