Vánoční zpívání v Neukirchenu
Prosincové dny docela rychle ubíhají. Zima mě trápí hlavně ještě večer při zalézání do stále ledové postele, ale i na to jsem už vynalezla fígl :-). Před spaním vylovím ze skříně fén, jenže ho mimořádně nenasměruji na vlasy. Vytvořím z peřiny provizorní stan, pod ten vsunu fén, zapnutý na maximum, a jak je panečku postel za chvíli vyhřátá :-). Párkrát už to dokonce i zasmrdělo, to asi když se mnou naaranžovaný stan poněkud sesul a peřina rozpálený fén důkladně zaplácla.
Vánoce se mi připomínají doslova všude - tedy všude venku. Všechny domy mají na vstupních dveřích adventní věnce a rozšířená je i další vánoční výzdoba. Při jedné své cestě do městečka postřehnu na kostele pozvánku k vánočnímu zpívání (Weihnachtssingen). To beru, i za cenu cca 10 kilometrového pochodu na tohle kulturní vyžití. V neděli odpoledne vyrážím na adventní koncert. Jsem tak natěšená, že jsem dole u kostela se značnou časovou rezervou, umožňující mi ještě dlouhou procházku městečkem. Tak teď už to opravdu vidím na těch 5 km tam a 5 zpátky. Nevadí - počasí je stále příjemné.
Před patnáctou hodinou jsem znovu před kostelem. V kraji, kde Vás naprostá většina kolemjdoucích zdraví "Grüss Gott", mě nepřekvapuje hojnost návštěvníků. Volná jsou už jen sedadla v zadních řadách, a i těch je jen pár. Kostel je ještě vyzdobenější než když jsem do něj zavítala poprvé - ve vzduchu je cítit sváteční atmosféru, lidé jsou vlídně naladěni. Na koncertě vystupuje po krátkém zahajovacím proslovu mj. i Hohenbogen-Chor (http://www.hohenbogen-chor.de). Vstřebávám spoustu pěkných zážitků, které mi znepříjemňuje jediné - obava, že po koncertě už bude venku tma. "No a co?", řeknete si asi. Nic. Nic, pokud bych pak zamířila osvětlenými ulicemi někam k civilizaci. Jenže mám před sebou dlouhé stoupání do pořádného kopce - tam je silnice tuším ještě lemována osvětlením. Dál ale chodívám za denního světla lesní cestou, a v lese, jak známo, dokonce ani v Německu lampy nemají. Uháním tak, že při příchodu "domů" dosahuji na této trase osobního rekordu ;-). Pan domácí se zajímá, jaké bylo zpívání a když se mu tedy v němčině snažím přiblížit svoje dojmy, jsem vyřízená víc, než z těch 10 km. A když už jsme u těch Vánoc, vyzvídám na panu domácím, jak hodlá tyhle svátky strávit. Sděluje, že absolutně nemíní nic slavit, jsou to podle něj "falešné dny", takže nechce ani žádnou výzdobu, ani cukroví - nic, nic, nic. Dobrá... Pro mě tím líp.
Jenže... Jak o tom píšu jinde - taky se každoročně holedbám, že mi Vánoce mohu být ukradené, a pokaždé nakonec znovu podlehnu a zas uklízím, peču, vařím, i nějaký ten dárek zabalím. Jak by tomu v Německu mohlo být jinak? Přece aspoň pro tu specifickou vůni musím upéct pár vanilkových rohlíčků a nějaký ten cedrát (cukroví, které má v naší rodině tradici; předpis i foto uvádím v rubrice Recepty). Pouštím se tedy do pečení, naštěstí je výsledek na jedničku. Pan domácí se raduje jak malé dítě, když pak nabídnu těm několika místním lidičkám, které ho před svátky přijdou krátce navštívit. Povzbuzena až nečekaným úspěchem, umiňuji si, že se vytáhnu ještě aspoň s jedním druhem cukroví.
Zadělávám si těsto, přesně dodržuji recept. Marná snaha... Těsto neskutečně lepí, ať dělám, co dělám. Vyloučeno, že by se podařilo vyválet. Rozvzteklím se do nepříčetna, nebohou lepkavou kouli popadnu a nacpu do igelitového sáčku. Tady to nikam vyhodit nemohu, abych se neblamovala, něco s tím provedu, až půjdu ven. Stále zuřím, protože doma se mi něco takového ještě nikdy nestalo, a tak aspoň viním z neúspěchu "blbou německou mouku".
Konečně se chystám ven, pytlík s inkriminovaným zmetkem-těstem s sebou. V lese nevydařenou koulí (bez igelitu!) ucpávám jakési mraveniště. Cítím se tak provinile, že se dokonce v té samotě paranoidně rozhlížím, zda mě - rozhazovačnou Češku - někdo nevidí. A doufám, že v té lepivé hmotě neuvízne nějaká bavorská veverka či srnka.